Přihlásila jsem se na dva kurzy - na angličtinu a na cukrářský kurz. Z angličtiny moc radost nemám, nikdy mě to nebavilo, ale je to bohužel nutnost. Z cukrařinou je to jiné. Miluju sladký a člověk se vždycky může něco přiučit. Jít na kurz bylo čistě spontánní rozhodnutí. Podzim. Depka. Moc práce. Nachlazení. Potřebuju se rozptýlit. Přihlásím se na kurz.
Kdybych chtěla dělat steaky nebo vařit s Pohlreichem, tak bych se v nabídce kurzů ztratila, ale cukrařina asi tolik
nefrčí. Více méně nebylo co řešit a vybrala jsem "Začínáme s cukrařinou I" od Pražského kulinářského institutu s Lukášem Pohlem, šéfcukrářem La Degustation Boheme Bourgeoise.
Kurz byl ve středu od 16:30, takže jsem
zdrhla z práce dřív a letěla do Suchdola (z Chodova "jen" hodinka cesty). Začalo to slibně, krásná velká kuchyň a "co si dáte dámy?". Dáma-já si dala grog, protože venku byla fakt zima, dámy-dámy si daly čaj. Na základě toho mi v zápětí přistál na stole další panák ve stylu "tady v lednici je báječná cachaca, slečna s grogem si určitě dá". Slečna s grogem si dala a mohli jsme začít.
První přišlo na řadu linecké těsto - cheesecake a cibulový koláč. Odvážit ingredience, nacpat do robotu a počkat. Roboty byly jen dva na patnáct těst, takže jsem ho
uplácala rukama. Každopádně, ten robot je můj sen!
Byli jsme rozděleni do dvojic a každý vždycky dělal jeden ze dvou receptů. Dohodly jsme se, že já budu dělat cibulový koláč a kolegyně cheesecake, ale z nějakého důvodu (možná v tom jistou menší roli hrály ty rumy) jsem bezmyšlenkovitě vyrobila těsto na cheesecake (je sladší), chudince kolegyni nezbylo nic jiného, než vyrobit těsto na cibulový koláč.
Uklidili jsme těsta do lednice a šli připravovat další dobroty - šlehaná těsta. Sacher a vanilkovou roládu. Zvolila jsem sacher, kolegyně roládu. Nečekala jsem ani minutu, rychle oddělila bílky od žloutků a obsadila robot, protože šlehat sníh metličkou se mi vážně nechtělo. Nebudu tady psát jednotlivé postupy, to kdyžtak jindy, až je vyzkouším doma. Sacher se mi nezdál až tak složitý, ale jen do chvíle, než došlo na "dvakrát si ten korpus prokrojte", kdy jsem byla tak nervní, že jsem ho prokrojila tak křivě, jak to jen šlo. Řekla jsem si, no co, to zakryju čokoládovou polevou, ale nevím, jestli se dá říct, že jsem ho opravdu zachránila - spíš jsem jednu nedokonalost přematlala druhou. Co se týká rolády, jsem úplně mimo, nějak jsem jí vůbec nestihla sledovat.
Dalším bodem programu byly crème bruleé a crème caramel. Kolegyně chtěla crème bruleé a já se stejně chtěla zbavit strachu z výroby karamelu, takže hurá na to. Byl to stres, nevím proč, ale mám prostě z karamelu respekt. Pod dohledem profesionála jsem ale nepodpálila kuchyň a dokonce ani nezničila pánev. Nakonec si stejně každý mohl podpálit plamenometem svůj vlastní crème bruleé, takže jsem s karamelem o nic nepřišla.
Po tolika sladkých chodech a olizování a ochutnávání všech čokoládových polev nastal čas se zachránit a smlsnout si na cibulovém koláči se slaninou nebo s tofu. Bohužel těsto na cibulový koláč bylo na můj vkus moc sladké, hlavně v kombinaci se slaninou. S tofu se to docela dalo a dvojka bílého k tomu taky nic nezkazila.
Poslední výzva - kynuté těsto. Buchty a koblihy. Už jsem byla tak unavená, že mi bylo jedno, co vyrobím a nějak na mě vyšly buchty. Konečně jsem na vlastní oči viděla, jak se dělá kvásek. Musím uznat, že je to skoro zázrak, který, jak doufám, dokážu zopakovat. Poprvé v životě jsem si chmátla do sádla a ochutnala ho. Přiznávám se, že buchty jsem vyrobila každou jinak velkou, ale myslím, že to nikomu nemůže vadit. Aspoň bylo vidět, že jsou ručně dělané.
Koblihy. Vždycky jsem myslela, že se usmaží prázdné a pak se nějak naplní, ale je to - k mému velkému překvapení - jinak. Na půlku vyváleného těsta se lžičkou nakladou bobečky marmelády, druhá půlka těsta se přehodí přes to a vykrájí se kolečka. I cukrářský kurz může být dobrodružný a plný překvapení.
Samozřejmě, že všechno jsme na místě nesnědli a mohli jsme si odnést vzorky domů. Po šesti hodinách pečení sladkého jsem usoudila, že vzorky už si asi nedám a donesla je kolegovi do práce.
Druhý den mi psal: "no, dalo se to" a já tiše doufám, že to bylo lepší, než jen "dalo se to" a už se těším na 3.11. na pokračování kurzu.
