Nedělní nicnedělání

Neděle ráno. Vlastně spíš skoro poledne. Probudím se, kouknu z okna a zase sněží. Nechce se mi nikam, ale lednička je poloprázdná. Mám hlad.
Jsem Pražačka (správně je asi Pražanka, ale to je šííílený slovo) skrznaskrz, moje příbuzenstvo taky, takže domácí vajíčka považuju za poklad. Vlastně si ani nepamatuju, kdy jsem je naposledy jedla. To znamená, že si je náramně užívám. Včera míchaná pro mého drahého, dneska ztracená pro mě. Ještě jich mám šest a doufám, že si na mě můj "venkovský kontakt" příště zase vzpomene. V plánu jsou ještě vajíčka naměkko, vejce Benedikt, vaječná omeleta, crème brûlée, a tak dále a tak dále, takže si vzpomenout prostě musí.
Jak jsem už napsala, ven se mi nechtělo a moje lednice obsahovala kromě zmíněných vajec ještě slaninu a máslo a ze skříňky na mě smutně koukal poslední plátek chleba. Hledala jsem nějaký recept, který by tohle obsahoval a našla recept na vejce Benedikt. První recept, který jsem pod heslem "vejce Benedikt" našla na internetu byl vážně vtipný - dotyčná dáma popsala naprosto přesně, jak udělat míchaná vajíčka se slaninou. Šikulka jedna. No nic, hledala jsem dál a našla jak nejasný původ vajec Benedikt, tak i lepší recepty.
Základem jsou ztracená vejce. Nikdy jsem je nezkoušela a navíc jsem byla už příliš hladová na to, abych se piplala s holandskou omáčkou, takže jsem to pojala jako trénink na ztracená vejce - "až budu někdy dělat vejce Benedikt".
Do většího hrnce jsem nalila vodu s troškou octa a dala vařit. Než voda začala vřít, tak jsem na pánvi opekla chleba. Dala jsem ho stranou a na pánev jsem hodila dva plátky slaniny. Vařící vodu s octem jsem vařečkou zamíchala a vytvořila jsem tím vír. Do víru jsem pomalu nechala sklouznout vajíčko a vařila tři minuty. První se nepovedlo, protože jsem ho tam poslala moc rychle. U druhého jsem se snažila víc a juchůůů - povedlo se. Vajíčka jsem vyndala děrovanou naběračkou a servírovala na opečeném chlebu s máslem, plátkem slaniny a petrželkou.
Dobré ráno.