Třídenní pražský festival jsem chtěla navštívít už loni. Nesehnala jsem ale nikoho, kdo by chtěl jít se mnou (vzhledem k počasí mi to ale nebylo zase až tak líto). Letos jsem si řekla, počasí nepočasí, prostě jdu. Drahý se vyjádřil v tom smyslu, že nechápe, jak někdo na takový festival může chtít nejít. Vzala jsem si na pátek dovolenou, abychom se vyhnuli víkendovému návalu a koupila lístky v předprodeji. Necelý týden před začátkem festivalu jsem ještě navíc dva lístky vyhrála. Jupijou.
Celý květen se počasí tvářilo dost dubnově, zabalila jsem tedy do kabelky deštník i sluneční brýle a vyrazili jsme. Použila jsem naštěstí jen ty brýle.
S lístky z předprodeje jsme měli vstup vchodem od Starých zámeckých schodů, takže před zážitkem gurmánským jsme absolvovali jeden téměř horolezecký. Nafasovali jsme Grandy a příbor, koupili pití a šli se porozhlédnout po areálu a vybrat, kterou dobrotu si dáme. Hned na začátku jsme minuli ústřice, s tím, že to teda ne.
Jižní zahrady Pražského hradu jsou nádherné místo a festival plný dobrého jídla a pití do nich krásně zapadl. Stánky nebyly nacpané na sebe, všude zeleň a krásný výhled na Prahu. Doufám, že nápad jednoho paka (které jelo na festival pár set kilometrů bez předem zakoupených lístků, které se na něj samozřejmě už nedostaly), aby se příští PFF konal na Letné nebo na fotbalovém stadionu, je ojedinělý a vznikl z přehřátí / přemíry alkoholu. Protože prostředí bylo fakt nádherné.
Po obhlídce areálu jsme jako první vyzkoušeli polévku Tom Yam se zeleninou a mořskými plody z restaurace Rickshaw. Byla servírovaná v šeredné plastové misce, mně nechutnala, protože pálila, ale drahý ji nakonec zvolil za svoje No.1 jídlo.
Klasický hovězí tatarák nemusím, chutná to tak nějak nijak, většinou cítím jen všechno to koření, kečup a tak. Naopak jako velká ňamka mi připadá tatarák z tuňáka - s koprem, citrónovou šťávou a kdovísčímještě. Restaurace Rybí trh nabízela tatar z norského lososa s marinovaným fenyklem a bylinkovou bagetou. Tak jsem do toho šla a nelitovala. Jemně ochucený losos se zajímavým salátem z fenyklu - dala bych si říct znovu.
Pokračovali jsme ke stánku Aromi, kde část meníčka připravovali v robotu Cooking Chef od Kenwoodu (no nemít doma Káju, tak nad ním asi pouvažuju). Dali jsme si rajskou polévku s pěnou z mozzarely (jak tu pěnu teda dělají, je mi záhadou, ale dobré to bylo moc) a chřestové rizotto. Jemné, krémové, se zeleným chřestem. To můžu.
Mezi jednotlivými chody jsme courali po zahradě, popíjeli (já víno, drahý pivo) a užívali si volna a pohody. Taky jsme narazili na něco, co jsme si určitě dát nechtěli, protože za a) to vypadalo nebezpečně a za b) to divně smrdělo. Ale možná jsme jen srabi. Taky jsme se rozhodli, že ústřice bychom přeci jen mohli zkusit, ale po chvilce ve frontě se mi to přestalo zdát jako dobrý nápad a vzdali jsme.
Jedním z letošních hitů na PFF mělo být padesát dní vyzrálé české hovězí od Ambiente. A taky že bylo. Chvilku jsme se poflakovali na schodech před jejich stánekem a hodnotili frontu.
Byla sice nejdelší ze všech, ale hejbalo se to rychle, tak jsme se zařadili. Objednávky přijímal Oldřich Sahajdák z La Degu (sympaťák) - v nabídce bylo hovězí buď grilované (ze třech různých míst kravičky) s bylinkovým máslem a nebo pečené s křenovou omáčkou. Dali jsme si jedno a jedno a rozplývali se. Jako příloha byly k obojímu domácí bramborové chipsy s lanýžovým olejem, které nás nijak nenadchly, ale ani neurazili. Při dokonalé chuti masa nám ale celá příloha byla dost ukradená.
I když jsem myslela, že křenovou omáčku nejím (trauma z dětství), tak jsem jí nečekaně jedla.
Po další rundě ve sklípku Potrefené husy (velmi příjemně chladné místo s výborným Hoegaardenem), okouknutí cooking show s Riccardem Lucque a procházce "na vytrávení" jsme v Hergetově cihelně vyzkoušeli burger s kachními foie gras, domácími hranolky a lanýžovou majonézou. Burger výborný se šťavnatým masem, hranolky a cibulový kroužek na můj vkus moc mastné a lanýžová majonéza taková obyčejná (nikdy jsem nejedla lanýže, tak nevím, jestli to tak má chutnat, ale majonézu stejně nemám moc ráda).
Co se týká jídla, už jsme začínali mít dost, ale přimotali jsme se ke stánku, kde se vyučovalo správné točení piva Stella Artois. Šlo mi to báječně a pivo s láskou natočené vypil drahý. Já zas dostala diplom. Spokojenost na obou frontách.
Nad pivem nám trošku vyhládlo, a tak jsme směřovali k předem vyhlídnutým lahůdkám. Drahý si ve Vikárce vybral křepelčí prsíčka na špízu s čerstvými houbami. Trošku jsem ochutnala, křepelka byla jemná a měkká.
Já jsem zakotvila v Alchymist a dala si tortellini plněné bažantem v šafránovém vývaru s čerstvými bylinkami a parmezánem. Mmmmmm.
Pak jsem obsadila jejich sofa a odmítala pokračovat.
Drahý ovšem ví, jak na mě; asijský Graved Lax podávaný s chilli – sojovou omáčkou a salátem z mořských řas (Rickshaw) mě zvedl z polohy ležmo. Trošku pálivé, ale ne nepříjemně, mořské řasy dobře ochucené.
Nevím, jestli nám v hlavách přeskočilo z přemíry jídla nebo pití nebo ze sluníčka, ale rozhodli jsme se, že ústřice přeci jen zkusíme. Pokud můžu říct za sebe (a vynechat to, co mi proběhlo hlavou, když jsem měla ústřici v puse), zážitky nemusí být kladné, hlavně, že jsou silné.
Poslední tři Grandy - jeden Hoegaarden a jedno ananasové carpaccio s mascarpone a levandulí z restaurace Zinc. Vždycky jsem chtěla ochutnat něco s levandulí a nebyla jsem zklamaná.
Festival se mně (a snad i drahému) moc líbil; z žádného jídla jsme nebyli vysloveně zklamaní, naopak myslím, že jsme si moc pochutnali. Navíc všude kolem byla skvělá atmosféra - nikdo se nestrkal, nepředbíhal, nenadával; všichni se jen usmívali, ochutnávali a tvářili se spokojeně. Nejvíc se mi líbil jeden pár - každý držel svůj talířek s nějakým jídlem, vzájemně ochutnávali a pak si nad talířkem dali pusu. Sladký.
Tohle sice nejsou oni, ale je to poměrně klasický výjev na PFF.
