pondělí 31. května 2010

Prague Food Festival


Třídenní pražský festival jsem chtěla navštívít už loni. Nesehnala jsem ale nikoho, kdo by chtěl jít se mnou (vzhledem k počasí mi to ale nebylo zase až tak líto). Letos jsem si řekla, počasí nepočasí, prostě jdu. Drahý se vyjádřil v tom smyslu, že nechápe, jak někdo na takový festival může chtít nejít. Vzala jsem si na pátek dovolenou, abychom se vyhnuli víkendovému návalu a koupila lístky v předprodeji. Necelý týden před začátkem festivalu jsem ještě navíc dva lístky vyhrála. Jupijou.

Celý květen se počasí tvářilo dost dubnově, zabalila jsem tedy do kabelky deštník i sluneční brýle a vyrazili jsme. Použila jsem naštěstí jen ty brýle.

S lístky z předprodeje jsme měli vstup vchodem od Starých zámeckých schodů, takže před zážitkem gurmánským jsme absolvovali jeden téměř horolezecký. Nafasovali jsme Grandy a příbor, koupili pití a šli se porozhlédnout po areálu a vybrat, kterou dobrotu si dáme. Hned na začátku jsme minuli ústřice, s tím, že to teda ne.


Jižní zahrady Pražského hradu jsou nádherné místo a festival plný dobrého jídla a pití do nich krásně zapadl. Stánky nebyly nacpané na sebe, všude zeleň a krásný výhled na Prahu. Doufám, že nápad jednoho paka (které jelo na festival pár set kilometrů bez předem zakoupených lístků, které se na něj samozřejmě už nedostaly), aby se příští PFF konal na Letné nebo na fotbalovém stadionu, je ojedinělý a vznikl z přehřátí / přemíry alkoholu. Protože prostředí bylo fakt nádherné. 




Po obhlídce areálu jsme jako první vyzkoušeli polévku Tom Yam se zeleninou a mořskými plody z restaurace Rickshaw. Byla servírovaná v šeredné plastové misce, mně nechutnala, protože pálila, ale drahý ji nakonec zvolil za svoje No.1 jídlo.


Klasický hovězí tatarák nemusím, chutná to tak nějak nijak, většinou cítím jen všechno to koření, kečup a tak. Naopak jako velká ňamka mi připadá tatarák z tuňáka - s koprem, citrónovou šťávou a kdovísčímještě. Restaurace Rybí trh nabízela tatar z norského lososa s marinovaným fenyklem a bylinkovou bagetou. Tak jsem do toho šla a nelitovala. Jemně ochucený losos se zajímavým salátem z fenyklu - dala bych si říct znovu.


Pokračovali jsme ke stánku Aromi, kde část meníčka připravovali v robotu Cooking Chef od Kenwoodu (no nemít doma Káju, tak nad ním asi pouvažuju). Dali jsme si rajskou polévku s pěnou z mozzarely (jak tu pěnu teda dělají, je mi záhadou, ale dobré to bylo moc) a chřestové rizotto. Jemné, krémové, se zeleným chřestem. To můžu.


Mezi jednotlivými chody jsme courali po zahradě, popíjeli (já víno, drahý pivo) a užívali si volna a pohody. Taky jsme narazili na něco, co jsme si určitě dát nechtěli, protože za a) to vypadalo nebezpečně a za b) to divně smrdělo. Ale možná jsme jen srabi. Taky jsme se rozhodli, že ústřice bychom přeci jen mohli zkusit, ale po chvilce ve frontě se mi to přestalo zdát jako dobrý nápad a vzdali jsme.


Jedním z letošních hitů na PFF mělo být padesát dní vyzrálé české hovězí od Ambiente. A taky že bylo. Chvilku jsme se poflakovali na schodech před jejich stánekem a hodnotili frontu.


Byla sice nejdelší ze všech, ale hejbalo se to rychle, tak jsme se zařadili. Objednávky přijímal Oldřich Sahajdák z La Degu (sympaťák) - v nabídce bylo hovězí buď grilované (ze třech různých míst kravičky) s bylinkovým máslem a nebo pečené s křenovou omáčkou. Dali jsme si jedno a jedno a rozplývali se. Jako příloha byly k obojímu domácí bramborové chipsy s lanýžovým olejem, které nás nijak nenadchly, ale ani neurazili. Při dokonalé chuti masa nám ale celá příloha byla dost ukradená.


I když jsem myslela, že křenovou omáčku nejím (trauma z dětství), tak jsem jí nečekaně jedla.

 

Po další rundě ve sklípku Potrefené husy (velmi příjemně chladné místo s výborným Hoegaardenem), okouknutí cooking show s Riccardem Lucque a procházce "na vytrávení" jsme v Hergetově cihelně vyzkoušeli burger s kachními foie gras, domácími hranolky a lanýžovou majonézou. Burger výborný se šťavnatým masem, hranolky a cibulový kroužek na můj vkus moc mastné a lanýžová majonéza taková obyčejná (nikdy jsem nejedla lanýže, tak nevím, jestli to tak má chutnat, ale majonézu stejně nemám moc ráda).



 

Co se týká jídla, už jsme začínali mít dost, ale přimotali jsme se ke stánku, kde se vyučovalo správné točení piva Stella Artois. Šlo mi to báječně a pivo s láskou natočené vypil drahý. Já zas dostala diplom. Spokojenost na obou frontách.

 

Nad pivem nám trošku vyhládlo, a tak jsme směřovali k předem vyhlídnutým lahůdkám. Drahý si ve Vikárce vybral křepelčí prsíčka na špízu s čerstvými houbami. Trošku jsem ochutnala, křepelka byla jemná a měkká.


Já jsem zakotvila v Alchymist a dala si tortellini plněné bažantem v šafránovém vývaru s čerstvými bylinkami a parmezánem. Mmmmmm.


Pak jsem obsadila jejich sofa a odmítala pokračovat.


Drahý ovšem ví, jak na mě; asijský Graved Lax podávaný s chilli – sojovou omáčkou a salátem z mořských řas (Rickshaw) mě zvedl z polohy ležmo. Trošku pálivé, ale ne nepříjemně, mořské řasy dobře ochucené.


Nevím, jestli nám v hlavách přeskočilo z přemíry jídla nebo pití nebo ze sluníčka, ale rozhodli jsme se, že ústřice přeci jen zkusíme. Pokud můžu říct za sebe (a vynechat to, co mi proběhlo hlavou, když jsem měla ústřici v puse), zážitky nemusí být kladné, hlavně, že jsou silné. 



Poslední tři Grandy - jeden Hoegaarden a jedno ananasové carpaccio s mascarpone a levandulí z restaurace Zinc. Vždycky jsem chtěla ochutnat něco s levandulí a nebyla jsem zklamaná.


Festival se mně (a snad i drahému) moc líbil; z žádného jídla jsme nebyli vysloveně zklamaní, naopak myslím, že jsme si moc pochutnali. Navíc všude kolem byla skvělá atmosféra - nikdo se nestrkal, nepředbíhal, nenadával; všichni se jen usmívali, ochutnávali a tvářili se spokojeně. Nejvíc se mi líbil jeden pár - každý držel svůj talířek s nějakým jídlem, vzájemně ochutnávali a pak si nad talířkem dali pusu. Sladký.

Tohle sice nejsou oni, ale je to poměrně klasický výjev na PFF.

středa 26. května 2010

Velká sýrová nakládačka


Už nevím kdy a taky už nevím proč (asi jsem vážně praštěná), ale přihlásila jsem se do soutěže o nejvíc nejlepší a nejvíc nejkrásnější hermelín. Já, která jsem hermelín nakládala dvakrát v životě - jednou do grilovacího koření a tuny cibule a jednou do bylinek a ořechů. Ani jeden jsem neochutnala.

Den mínus 14
Zbývají dva týdny do soutěže a já mám v hlavě dva recepty, donést je tam ale bez ochutnání mi připadá přeci jen trošku drzé. Kupuji tedy dva "testovací jezdce" a nakládám každý podle jednoho receptu. Kvalifikační zápas je tu! Zvítězí Francie nebo Itálie?
Den mínus 13
Dávám fotky hermelínů na Facebook a doufám, že mi pro ně někdo poradí nějaká pěkná jména (ano, hermelíny musí mít jména, později pochopím proč). 


Den mínus 10
Napadá mě, že k hermelínu upeču domácí pečivo a hledám recept.
Den mínus 8
Jména, která mi kamarádi zatím poradili se mi nelíbí. Vymýšlím vlastní, ta se ale zase nezdají mému drahému hermelínovému stylistovi. Věřím mu a snažím se vymyslet jiná. Nakonec vybírám Jean-Pierre a Luigi - záleží, kdo vyhraje kvalifikaci.
Den mínus 7
Nutím své nebohé kolegy, aby ochutnali oba kousky a vybrali finalistu. Ital Luigi vítězí s mírným náskokem, ale je jasné, že chutě obou by potřebovaly doladit (což nestihnu).
Den mínus 6
Nakládám šest Luigiů - pro jistotu.
Den mínus 5
Přesvědčuju rodiče, že jít tam se mnou a natáčet to na kameru NENÍ dobrý nápad.
Den mínus 1
Jsem nervózní jak blázen, protože podle fotek z minulých ročníků to vypadá, že s nejvyšší pravděpodobností budu muset mluvit do mikrofonu (před všemi těmi lidmi).
Den 0 neboli den D
Peču ciabattu s olivami, sušenými rajčaty a bazalkou. Je ošklivá a moc slaná, takže na soutěž za trest nepojede. K svačince si spolu s hermelínovým stylistou dáváme jeden hermelínový vzorek, balíme a vyrážíme směr Kampa. Začíná mi být zle od žaludku a doufám, že to je stres a ne Luigi. .

Na Kampu dorážíme plus mínus včas, ale stůl, který je určený pro aranžování hermelínů, je už obsazený. Zabíráme si pěkný pařez (možná to vypadá jako zoufalství, ale náš pařez je aspoň rovný - další příchozí už takové štěstí nemají) a hermelínový stylista vybírá nejkrásnější bazalkové lístky.

Ani já se neflákám a šéfuju tomu s umaštěnou vidličkou.

(Pod africkým nebem, Mr. Paprika, Javier Bardem, José v lázních)
Začíná mi být jasné, proč mají mít hermelíny jméno - některé totiž mají obličej. Mám takový zvláštní pocit, že jsme tu špatně - Luigi obličej nemá.

(Sluneční koráb, Relikviář Jírovce Maďala, Herbelín, Grün Metalün, Plesnivý preference, Oliver)
Ostatní hermelíny už naštěstí obličeje (ani těla) nemají a některé se mi moc líbí. Hmm..., tak na vzhled to nevyhrajem'.

(Zelenáč, Rozkvetlá vůně princezny Syrandy, Karel, Lesní pych pytláka Maliny)
Další kousky řadíme do kategorie 'Hermelíny v lese'.

Pokládám Luigiho na soutěžní stůl a jdeme na drink. Hermelínová nakládačka má štěstí - po delší době neprší a vypadá to, že ani nebude. Začíná se mi tu líbit.
Griluje se Pepa a klobásky (s bylinkama - mňam).

Probíhá tombola o místa v laické porotě. Při představě, jak ochutnávám patnáct vzorků, z nichž některé nevypadají naloženě, ale už dost rozloženě, mi to nepřipadá jako výhra.
Je tu hrozně moc lidí, takže vlastně celou dobu trávíme ve frontě na pivo. Jedno si koupíme a jdeme zase na konec. Ale nijak zvlášť to nevadí; DJ hraje, neleje, nikam nespěcháme a užíváme si to.  

Mezitím odborná porota ("otec zakladatel" VSN, redaktorka časopisu F.O.O.D, vítěz z loňska a nějaká paní z Kampa centra, kde se akce odehrává) odborně hodnotí vzhled a potom i chuť všech hermelínů. Moc se u toho teda netvářej', což se nedivím, protože některé kousky bych fakt nedala. "Ochutnávací" vzorky vypadají o poznání méně chutně, než "Okoukávací" vzorky.

Přichází řada na laickou porotu, někteří se tváří ještě hůř, než porota odborná. Těžký je život hermelínového porotce.

Co do sebe nenacpou poroty, to zmizí v ostatních; někteří jsou odvážní. Nenápadně sleduju, co kdo říká na Luigiho. Nikdo se nešklebí a celý hermelín (i se zbytky od poroty) je pryč docela rychle. Aspoň, že tak.

Ve volné chvíli se účastním guerilla knittingu, což je jakési odvětví pletení. Neumím plést. Opravdu ne. Nikdy jsem neupletla ani hladce ani obrace. Trvá mi asi dvacet minut, než (za vydatné pomoci odbornice) upletu tři řady růžového hada. Drahý se za mě asi stydí. Radši to vzdávám, protože začínám cítit, že ještě chvilku a někoho vzteky propíchnu jehlicí. Slečna pletařka říká, že pletení je relax.

Je tma, přestávám fotit. Začíná být kosa, tak ať už to sakra vyhlásej a jdem. První se vyhlašuje kategorie z hodnocení laiků. Luigi vyhrává třetí místo! Musím mluvit (řekla jsem jen "děkuju") do mikrofonu, ale mám takovou radost, že ani neomdlívám studem. Drahý vypadá, že už se za mě nestydí. Vyhlašují i další místa; druhý je José v lázních a vítězem Ceny laické poroty se stává Grün Metalün.

Přichází na řadu kategorie nejvíc nejkrásnější hermelín. Třetí je Relikviář Jírovce Maďala, druhý Sluneční koráb a Nejvzhlednějším hermelínem je zvolen kousek s názvem Plesnivý preference.
Jako poslední vyhlašují kategorii hlavní - Nejchutnější hermelín - s lákavou první cenou v podobě foťáku.
Na třetím místě končí Sluneční koráb, druhý je Karel a tramtadadáááá... Nejlepším hermelínem na světě je José v lázních.

Ochutnala jsem - mimo svého - ještě další čtyři vzorky: Relikviář Jírovce Maďala, Sluneční koráb, Grün Metalün a Herbelín. Nejsem zrovna "politicky korektní" člověk, tak to řeknu, jak to je. V Relikviáři bylo, mimo jiné, kari a skořice (aspoň myslím) a měla jsem co dělat, abych to spolkla, protože to bylo šíleně překořeněné. Sluneční koráb (snad to byl on, kdyžtak se omluvám autorům) se mi líbil, ale strašně pálil, tak ani nevím, jak chutnal. Grün Metalün byl hodně podobný Luigimu a byl moc dobrý, výraznější než můj. Herbelín byl luxusní - jemně naložený a doplněný karamelizovanou červenou cibulí. Plus krásně naservírovaný. Poslední, který jsem ochutnala byl tak nevýrazný, že jsem si nezapamatovala ani chuť, ani název.
Ostatní jsem neměla možnost vyzkoušet, buď proto, že už byly pryč nebo proto, že vypadaly, jako by už překonaly hranici mezi "uleželý" a "zkažený" nebo vypadaly vyloženě nejedle.

Děkuju moc moc moc můj drahý hermelínový stylisto za pomoc a morální podporu. Mám velkou radost, že jsme hned napoprve skončili na bedně.

úterý 18. května 2010

Vepřová pečeně se zelím a karlovarským knedlíkem



Láska prý prochází žaludkem. S tím bych měla souhlasit, když jsem drahého utáhla na karamelový větrník. No a co bych pro něj neudělala, když vím, že karlovarský knedlík je jeho oblíbený. Kolem poledního, když pečeně v troubě začínala krásně vonět a zelí jsem musela schovat pod pokličku, abych ho nesnědla, jsem zjistila, že nemám mouku. A co by pro mě drahý neudělal, než že jí cestou koupí. V Tesco akce 'mouka za tři pade', takže vyprodáno, ve večerce naštěstí akce nebyla.

Ingredience:
vepřová pečeně s kostí
několik lístků šalvěje
sůl, pepř
případně máslo / sádlo - pokud pečeně nepustí dost šťávy
---
máslo
cibule
kmín
lžička hladké mouky
kysané zelí
cukr
---
6 světlých housek
2 tmavé housky
3 vejce (žloutky a bílky zvlášť)
0,5 l mléka
hrst nasekané petrželky
špetka muškátového oříšku
sůl
140g hrubé mouky
máslo na potření ubrousků

Postup:
Začala jsem už večer předem tím, že jsem pokrájela housky na kostky a nechala je přes noc oschnout.
Pokračovala jsem s pečení a to s několika (jak se ukázalo, tak dobrými) radami z kuchařky od Hanky Michopulu. Měla jsem kus o váze asi 1,5kg. Maso jsem omyla a pořádně osušila. Ten kousíček kůže, který řezník nechal navrchu jsem ostrým nožem nařezala do mřížky a vtlačila do ní několik lístků šalvěje. Maso jsem odložila do pekáče a zapnula troubu na 230°C. Jak se trouba nahřála, na pár minut jsem do ní dala plech s nakrájenými houskami. Těsně před tím, než jsem housky vyměnila za maso, jsem pečeni osolila a opepřila. Po dvaceti minutách jsem teplotu snížila na 160°C, přilila do pekáče asi 2dcl horké vody a pekla další hodinu a půl. Občas jsem maso podlévala vypečenou šťávou (které nakonec bylo málo, přidala jsem tedy kus másla).
V mezičase jsem připravila zelí - to je disciplína velmi jednoduchá. Na kousku másla jsem opekla cibulku přesně do momentu "těsně než je zlatá", přisypala jsem kmín a mouku. Minutku jsem to míchala a pak přidala zelí a cukr. Chvilku jsem to podusila, ochutnala, přisladila a pak nechala vyprskat přebytečnou tekutinu. Takhle mám zelí nejradši.
Teď přišly na řadu lehce opečené housky. V míse jsem je smíchala s mlékem, žloutky, petrželkou, solí a muškátovým oříškem a čekala na drahého, až dorazí s moukou. Když přišel, přidali jsme mouku i sníh z bílků do odstáté houskové směsi a lehce zamíchali. Pak jsem našla dvě utěrky, které nevoněly aviváží a nejhorší patlačku za mě udělal drahý, když utěrky namazal máslem a knedlíkovou hmotu vytvaroval do šišek. Utěrky jsme pevně zavázali a dali jsme je vařit na 20 minut.
Musím říct, že je to trošku boj, dostat na stůl jídlo tak, aby všechno bylo teplé (a ještě to stihnout vyfotit) a že nádobí jsme měli všude, ale pečeně byla šťavnatá s křupavou kůrkou, zelí bylo přesně podle mého gusta a karlovarský knedlík? Dokonalý.


A jaký by to byl nedělní oběd bez sladké tečky? V akci "vyklízím mrazák před letní úrodou" jsem upekla jednoduchý borůvkový koláč se sněhovou čepicí.

čtvrtek 13. května 2010

Red velvet cupcakes


'Red velvet cake', v překladu 'dort Červený samet', pochází z New Yorku, kde ho jako svůj autorský dezert podávali ve dvacátých letech v hotelu Waldorf-Astoria. Dort se skládá z červeně nebo červeno-hnědě zabarveného korpusu, několikrát prokrojeného a pomazaného krémem. Zářivě červené barvy se dosahuje přidáním potravinářského barviva, což by údajně nemělo být až tak nutné, protože dort sám zčervená díky reakci octa, podmáslí a kakaa.
zdroj: wikipedia

Red velvet je bezpochyby nádherný dort. Při prohlížení fotek u receptů mě vždycky zaujala zářivá červená v kontrastu s jasně bílou jako například tady nebo tady a tady. Připadalo mi, že to musí být ovocný - nejlíp malinový - dort a ten prostě musím mít. Našla jsem si recept a koukala jak puk, že ovoce nikde. Když je ale tak krásný, to bych ho měla stejně vyzkoušet. K pokusu mě nakopl komentář od Moniky, která se ptala, jestli se nechystám na vyzkoušení Red velvet cupcakes ('cupcake' je zmenšená - jednoporcová - verze dortů, do tvaru kapkejku je možné přehodit snad každý dort).


Recept je (zase) převzatý z joyofbaking.com, s menšími úpravami.

Ingredience (na 15 středních nebo 12 velkých dortíků - kdo mě zná, je mu už předem jasné, že toho bylo "trošku" více - mám tuhle formu)

Korpus:
250g hladké mouky
1/2 lžičky soli
15g holandského kakaa
120g změklého másla
140g cukru krupice
2 velká vejce
240ml podmáslí
1 lžíce červeného gelového potravinářského barviva
1 lžička octa
1 lžička jedlé sody

Krém:
250g krémového sýra (Philadelphia, Buko)
50g moučkového cukru
180ml smetany ke šlehání

Postup:
Troubu jsem zapnula na 180°C, muffinový plech jsem vyložila papírovými košíčky.

Do velké mísy jsem prosila mouku, kakao a sůl.

Ve food processoru jsem rozmašírovala máslo s cukrem do světlé pěny a pořádně zamíchala dvě vajíčka.

V misce jsem prošlehala podmáslí s barvivem.

Máslovou hmotu jsem přendala do robota (ještě, že já toho Káju mám), nasadila "K" metlu a zapla na nejnižší otáčky. Přidala jsem třetinu moučné směsi, polovinu obarveného podmáslí, chvilku nechala míchat, pak jsem přidala další třetinu mouky a zbytek podmáslí, zase počkala a přidala zbytek mouky. Nechala jsem promíchat, těsto je hladké - opravdu jako samet.

Do skleničky jsem nalila ocet, přidala sodu - celé to začalo dost pěnit, ale zdá se, že to tak má být. Rychle jsem pěnu přelila do těsta a zapracovala.

Hmotu jsem rozdělila do připravené muffinové formy a dala péct na 20 minut. Jestli jsou hotové jsem vyzkoušela pomocí špejle.

Jak jsem už předeslala, tak těsta bylo "maličko" víc, takže jsem rychle připravila 12cm formu na dort a zbytek dala do ní - udělám dortíčky i dort při jednom. Dort jsem pekla asi 35 minut.

Zatímco se celá ta nádhera (ano, tohle těsto je tak krásné, že jsem měla při pečení opravdovou radost, jak mi to krásně jde) pekla, připravila jsem krém.

V míse jsem utřela sýr s cukrem. Smetanu jsem vyšlehala dotuha a vmíchala ji do sýra. Krém jsem dala vychladit.


Dortíky jsem zdobila cukrářským sáčkem, větší dort jsem dvakrát prokrojila a namazala (uvnitř a pak i zvenku) krémem. Vršek jsem ozdobila drobečky, které mi z dortu odpadly.

Malé dortíky jsem navečer nesla mamce (Den matek), a aby se nezničily, nesla jsem je jen tak (nepřikryté) na talíři (naši bydlí asi 300m ode mě). Trošku ostuda, ale co. Hlavně, že jí chutnalo. Akorát ten týpek před hospodou, co se dožadoval večeře, vypadal dost nebezpečně, když jsem mu řekla, že jak se tak dívám na jeho pupek, tak by možná mohl večeři vynechat. Že já jednou nemůžu držet pusu. Docela jsem se pak bála jít zpátky, ale naštěstí už tam nebyl.


Red velvet cake je opravdu luxusní; díky podmáslí je nádherně vláčný (žádná dusící buchta, tu u mě doma nechci vidět) a krém je osvěžující a lehký.

neděle 9. května 2010

Jahodový dort - narozeninový



Sezóna jahod nás sice teprve čeká (jupí), ale proč se na ní nepřipravit předem? Třeba receptem na jahodový dort. Dělala jsem ho už loni, tedy nehrozilo, že se stane nějaká katastrofa a mohla jsem ho bez obav zopakovat u příležitosti kulatých narozenin mojí kamarádky. Jahody ze Španělska už měli alespoň nějakou chuť, takže hurá do toho.

Přípravu jsem zahájila téměř vědecky. V = π*r2*v. Ovšem někde jsem udělala chybu a dopadla zase jako při pečení sachru. Ještě, že není trestné přechovávat větší než malé množství dortů.


Recept je převzatý z magazínu 'Ona Dnes', předkládám ten původní na velkou formu, protože je vyzkoušený a nepředpokládám, že by někdo chtěl dělat to, co je na fotce (viz. výše).

Ingredience (na formu o průměru 23cm):
250g máslových sušenek (Club, Digestive Bisquits, jaké má kdo rád)
80g másla
---
1,25kg čerstvých jahod
180g třtinového cukru (nebo 150g obyčejného cukru krupice/krystal)
2 lžíce želatiny v prášku
450ml smetany ke šlehání
250ml zakysané smetany
---
80g loupaných mandlí

Postup:
500g jahod rozmixujeme s polovinou cukru a propasírujeme přes jemný cedník do kastrolu. Posypeme želatinou, necháme nabobtnat a zahříváme na mírném ohni, dokud se želatina nerozpustí (nesmí se ale vařit).
Troubu předehřejeme na 180°C, dno otevírací dortové formy vyložíme pečícím papírem. V robotu (food processor s nožem s dvojitou čepelí) rozmixujeme sušenky spolu s pokrájeným máslem. Pokud nemáme robot, tak máslo rozpustíme, necháme aspoň trošku vychladnout a smícháme se sušenkami, které jsme rozdrtili válečkem (jak získat sušenkový základ je popsáno zde). Sušenkovou hmotu upěchujeme (lžící, sklenicí, pěstí - jak je libo) na dno dortové formy a pečeme dozlatova - asi 10 minut. Dáme vychladnout.
Do jahodového protlaku vmícháme zakysanou smetanu oslazenou polovinou zbylého cukru a šlehačku vyšlehanou se posledním dílem cukru.
Na sušenkový základ vyskládáme špičkou nahoru seříznuté jahody - jednu vedle druhé a opatrně zalijeme krémem. Dáme přes noc ztuhnout do lednice, před podáváním ozdobíme plátky jahod a sekanými mandlemi.


Dort je svěží, s pěnovou konzistencí a po nakrojení i moc pěkný na pohled. Jahodové sezóně 'zdar!'

sobota 8. května 2010

Sekaná


V jedné z mých oblíbených knížek (možná je to knížka úplně nejoblíbenější), 'Co život dal a vzal' od Betty MacDonald, pečou sekanou často. Děj se totiž částečně odehrává za velké hospodářské krize a sekaná se dá považovat za levné jídlo. Dokonce jí pečou - uplácanou do tvaru krocana - i na Den Díkůvzdání. Když je teda teďka ta krize, tak si upeču taky jednu sekanou.

Pro recept jsem sáhla do téhle kuchařky, zdá se mi, že na českou klasiku je nejlepší vzít nějakou takovou. Protože mám ráda česnek a majoránku, recept jsem lehce upravila.

Ingredience:
1,5 dcl mléka
1,5 rohlíku
1 malá cibule
50g slaniny
500g mletého masa (mix vepřového a hovězího)
2 vejce
2 stroužky česneku
sůl, pepř, majoránka
50g másla (sádla)

Postup:
Rohlíky jsem nakrájela na kostky a namočila do mléka. Slaninu jsem nakrájela na kostičky a na polovině jsem opekla cibulku do zlatova.
Maso jsem smíchala s vajíčky (kousek bílku jsem nechala na potření), s lehce vyždímanými rohlíky, cibulí, slaninou, česnekem, majoránkou, opepřila jsem a osolila (později se opět zjistilo, že málo - "Luci, dobrý, ale vy doma nemáte sůl?").
Hmotu jsem pořádně promíchala a rukama vytvarovala šišku. Na pekáči jsem rozpustila máslo, vložila jsem do něj sekanou a potřela ji bílkem.
Pekla jsem na 180°C asi hodinu a půl, během pečení jsem podlévala vypečenou šťávou, přilila jsem i trošku vody.
Sekanou jsem podávala s bramborovou kaší.