Kurz vaření - klasické české omáčky

Začátkem roku jsem v jedné soutěži vyhrála kurz vaření pro dvě osoby v Prakulu. S drahým jsme vybírali a vybírali, až jsme vybrali a těšili se na 27. duben. Kurz začínal v půl páté v Suchdole. Jeli jsme metrem, autobusem a pak ještě kousek důlním vozíkem - a Suchdol je prý v Praze.  

V Prakulu jsem už byla na třech cukrářských kurzech (reportáže najdete tady, tady a ještě tady) a jestli se na cukrařině pilo, tak na omáčkách se vyloženě chlastalo. Hned jak jsme přišli, už to do nás nalejvali. Jeden účastník se po hodině vaření (čti pití) přiznal, že bude muset asi jít na kurz znovu, protože si nebude nic pamatovat. No tak hrozné to nebylo, ale jsem ráda, že mám vytištěné recepty a dělala jsem si poznámky, protože jinak nevím, nevím...

Další vtip byl v tom, že si na mě počíhala nějaká marketingová paní z té soutěže a že prý se mnou udělá malý rozhovor, vyfotí si, jak si užívám výhru a pak dorazí někdo a donese mi ještě malý dárek. Oukej, když jinak nedáte, tak já to teda beru. To jsem ovšem netušila, že ten malý dárek není až tak malý, ale spíš dost velký a hlavně těžký - zejména pro někoho, kdo přijel MHDéčkem. No, nebudu remcat a budu ráda, že tím dárkem bylo deset kilo mouky. Protože já mám fakt velkou spotřebu.

A teď už konečně k samotnému kurzu - vedl ho Václav Frič, specialista na českou kuchyni. Je trošku od rány, ale mně připadal fajn. V Prakulu už asi dlouho nebude, protože si otevírá vlastní hospodu. Škoda pro Prakul, naděje pro českou gastronimickou scénu (doufám).

Nejdřív jsme rychle nakrájeli zeleninu a cibuli a pak silné ženy a silní muži míchali základ na svíčkovou a štěpánskou.

Tyhle dvě omáčky jsme dělali ve velkých hrncích všichni společně; nejdřív jsme čekali, až základ zhnědne do odstínu tmavě hnědého mlýnku na pepř a pak jsme hodně ochutnávali. Mňam!

Zatímco na sporáku bublaly svíčková a štěpánská, tak si každá dvojice uvařila svojí vlastní rajskou, křenovou a koprovku. Je to rychlovka a všechny byly moc dobré. Až teda na naší rajskou, vařenou pod vlivem slivovice zančky "Ta moja".

V dopoledním kurzu se ke křenové podával jazyk, ale protože účastníci se prý ofrňovali, tak my měli pražskou šunku. Dobrá, ale jazyk bych si dala radši.

Je pravda, že v devět večer do sebe cpát omáčky a knedlíky je docela mazec, ale po té alkoholové smršti to ani moc nevadilo.

Po degustaci rajské, koprové a křenové jsme dokončili svíčkovou a štěpánskou a ochutnali i je. Mmmm, nejlepší svíčková na světě. A nebudu říkat "promiň, mami", protože mamka svíčkovou nedělá.

A na závěr ještě úsměv od všech účastníků kurzu, popadnout balík mouky a hurá domů. Děkuji kolegům kuchařům, kteří nás vzali autem do civilizace.