Už je to opravdu dávno, co jsem v nějakém zahraničním pořadu o vaření poprvé viděla Croquembouche. Majestátní francouzský svatební dort složený ze spousty malých větrníčků z odpalovaného těsta plněných krémem a zdobený křupavým karamelem. Byla jsem naprosto ohromená tou krásou a představovala si, jak bezva by bylo být jedním ze svatebčanů a smět si ty větrníčky odlupovat. Jeden na chuť, další pro radost a další a další, když se nevěsta nedívá. Bohužel, na žádnou svatbu, kde by se Croquembouche podával, mě nikdo nepozval a já na něj nějak zapomněla.
Až do chvíle, kdy jsem ho viděla na
blogu u Cataliny. Nádherný, s mandlemi, čokoládou, karamelem a srdíčky - pro její rodiče k narozeninám. Od té doby jsem koumala, komu a k jaké příležitosti bych Croquembouche vnutila. Chtělo to nějakou větší akci, protože - kdo by to řekl - na pohled malý dort se skládá z osmdesáti větrníčků. A možná taky nějaké nakopnutí, abych se do téhle akce vůbec pustila.
Ono nakopnutí - naštěstí pouze virtuální - přišlo v polovině dubna od jedné fanynky. Psala o svém nejlepším příteli a o tom, že mají takovou tradici, že ona jemu peče k narozeninám právě Croquembouche. Bohužel, letos ho péct nebude, protože prý potřebují shodit nějaká kila (kdo ne,
žejo) a jestli bych ho neupekla a nesnědla já (s radostí!) a nedala na blog. Asi jsem měla nějakou slabou chvilku a tak jsem - vlastně úplně bez váhání - souhlasila.
V souladu se svou drzostí jsem dort předem nevyzkoušela a rovnou se ho rozhodla servírovat na pikniku několika kamarádům ze
Scuku. No, nebudu už dál chodit kolem horké kaše a přiznám pravdu, místo společensky přijatelné verze, kterou jsem měla v záloze.
Den předem jsem upekla asi tak 100 větrníčků. Na těsto jsem použila
recept od Cataliny, jen jsem pro jistotu trošku zvětšila dávku. Nevím, zda jsem větrníky udělala moc velké, nebo byla chyba jinde, ale pekly se asi trojnásobně dlouho, než bylo napsáno v receptu. Což znamenalo, že nestíhám schůzku a poslední várku jsem tahala z trouby kompletně oblečená, obutá, s
klíčema od bytu v ruce a jednou nohou ve startovním bloku závodu ve sprintu na 300m.
Krémy do větrníčků jsem dělala podle svých vyzkoušených receptů -
základní vanilkový jsem rozdělila na tři části, jednu nechala tak, do druhé jsem přidala hořkou čokoládu a do třetí jahodové pyré (což nebyl dobrý plán, neboť se to naředilo a teklo a strašně mě to štvalo). Další krém byl
kávová ganache z bílé čokolády a místo jahodového krému jsem nakonec jen ušlehala šlehačku - 36% z
Ježkova statku - v životě jsem neochutnala lepší.
Půl hodiny před odjezdem na piknik (naštěstí přeložený pod střechu) jsem si vzpomněla, že nemám kužel, na který se celá ta sláva lepí. Po chvíli zběsilého běhání po bytě a zjištění, že z rozložené krabice ho fakt nevyrobím, jsem vzala zavděk kusem tenkého plastu, který používám místo odrazné desky na focení, tupými nůžkami a lepenkou, co nelepí a po dalších pár minutách sprostého nadávání a několika mozolech (ten plast nebyl TAK tenký), jsem měla něco jako kužel potažený pečícím papírem.
V tu chvíli byl na místě můj odvoz, tak jsem si nasadila sluneční brýle na nenamalovaný obličej, popadla krabici s větrníčky, cukr na karamel a ten prokletý kornout a letěla.
Ha, myslíte, že to nejhorší jsem si už vybrala? Ani omylem, i když hlavní katastrofě předcházelo báječné odpoledne plné skvělého jídla, pití a milé společnosti.
No a já byla s každým dalším chodem nervóznější, jestli se mi povede Croquembouche - po všech těch Aperol Spritzech - sestavit a jestli si neuříznu ostudu před lidmi, kteří připravili taková krásná a dobrá jídla. Maličko jsem se uklidnila, když se mi jako pomocník-dobrovolník přihlásil
Cuketka a tak jsme šli vařit karamel.
Můj recept pravil, že se to má vařit tak a tak a pak do jantarové barvy, ale vzhledem k tomu, že jsme tam dali golden sirup, bylo to jantarové už od počátku. Odhadem (špatným) jsme vyhodnotili, že už je hotovo a začali jsme potírat jednotlivé větrníčky karamelem a lepit je na pomocný kužel. První patro se nám báječně dařilo. Druhé jakbysmet.
Třetí patro začalo tlačit na druhé, to na první. Málo uvařený karamel netuhnul a celé se to sunulo dolů. Změnili jsme taktiku, ale větrníčky pořád klouzaly. Karamel byl skoro všude.
V tu chvíli už byli v kuchyni úplně všichni, včetně
obrovské Emilky. Každý radil něco jiného, Emilka vesele lovila padající větrníky,
Kačce Žvýkačce se na sukni přilepila lžička s karamelem,
Ondřej tu tragédii natáčel, já se styděla, Cuketka vymýšlel, co s tím sakra uděláme a pořád jsme lepili a lepili ty opadávající větrníčky.
Nakonec jsme rozhodli, že nalepíme jen jednu polovinu kuželu, rychle to vyfotíme a já budu pak na blogu předstírat, že všechno dobře dopadlo. Fotografové se připravili, zbytek osazenstva přidržoval opadávající větrníčky a pak - tři, dva, jedna teď! - ruce pryč a cvak - a máme jen jednu fotku, na které nejsou vidět větrníky padající k zemi.
Byla jsem zralá se rozbrečet nebo utéct, zejména, když se mě
Julka pokusila utěšit jednou z mých oblíbených vět "ale chuťově je to dobrý", ale nakonec jsem se tomu vlastně musela smát.
Zážitky totiž nemusí být kladné, hlavně že jsou silné. A tak, jménem McŽeny, přeji McMuži všechno nejlepší k narozeninám, hodně štěstí, zdraví, lásky a kladných zážitků, protože - jak mi McŽena napsala - on si to zaslouží.
