Výzva nejodvážnějších pekařů

Co se děje, že se tu už od Vánoc nic neděje? Stal se můj blog dalším v řadě, který jen tak v tichosti skončí? 
Doufám, že ne, i když poslední dva měsíce jsem - jak jste si asi všimli - nenašla energii cokoliv napsat. Není to ovšem tak, že bych nepekla; naopak! Po devíti letech práce v kanceláři jsem přijala zatím nejšílenější výzvu ve svém životě - stala jsem se opravdickou cukrářkou na plný úvazek. Postrčili mě k tomu už loni na jaře Zuzi a Honza z Taste of Prague a příležitost mi (po mém dlouhém rozhodování) dali v Café Lounge a EMA Espresso Bar.
A tak mám rondon, vstávám ve 4:15 a celý den hnětu, rozvaluju, vykrajuju, peču, šlehám, plním a kdovíco ještě. A do práce i z práce chodím po dlouhé době zase spokojená. I když je to dřina, i když ten čas na budíku mě zřejmě nikdy nepřestane děsit a už navěky pro mě bude přirozenější v tuhle hodinu lézt do postele než z ní. Stejně se každé ráno udiveně přistihnu, jak sedím v noční tramvaji směr Újezd a šťastně se usmívám na svoje ožralé spolucestující jedoucí z klubů a barů.
Mám pocit, že počáteční šílenství a sedmdesátihodinové pracovní týdny jsou za mnou, střídáme se s kolegyní v režimu "krátkej-dlouhej" (miluju to) a já snad konečně upeču a vyfotím něco zajímavého pro vás, moje čtenáře. Protože - upřímně - nebýt tohohle blogu, asi bych pořád seděla za stolem v kanceláři, nenáviděla procesy, open space a svoji zbytečnou práci. A myslela bych si, že je to normální.